Hlavní hrdinka nové prózy Terezy Semotamové žije v nespokojeném vztahu v
cizině; po nevyjasněné smrti partnera se vrací do rodné země, kde však
nemá kde žít (ostatně ani neví jak), a tak vezme zavděk skříní, kterou
její sestra hodlá vyhodit. Skříň umístí do vnitrobloku a nastěhuje se do
ní. Bizarní východisko textu se postupně stává metaforou hledání
prostoru na tomto světě, do nějž se projektuje vztah k rodině, mužům,
kamarádům, k sobě samé. Jsme svědky hrdinčina boje o holou existenci;
vypravěčka jej sice vytěsňuje, nakonec však není zbytí. Léto totiž končí
a do skříně zatéká.Bezejmenná vypravěčka nás provádí svou životní krizí, do níž vyústil
nedávno skončený trýznivý partnerský vztah. Její vyprávění však
nezabředává do nějaké uvzdychané sebelítosti (jíž se podobný typ psaní
tak často nedokáže vyhnout), a to především díky živosti jazyka,
prodchnutého slangovými obraty, popkulturními narážkami, všemožnými
hříčkami, do nějž se ovšem tu a tam vlamují i "vyšší", abstraktnější
polohy, zejména v reflexivních, až meditativních pasážích, které tvoří
jakýsi refrén vypravěččina monologu. Před čtenářem se tak postupně
skládá jakási tragikomická mozaika, v níž se odráží jedna etapa života
mladé ženy, etapa plná nálezů a ztrát, strnulosti, ale také odhodlání
žít jinak a touhy po lásce.